| Brzy ráno opouštíme Le Marin. Konečně. |
| Trochu prší, ale hlavní je, že už nefouká tak šíleně silný vítr jako foukal poslední týden. |
| Velmi brzo vykoukne slunce a my se houpeme na líných velkých vlnách, které nás posunují pomalu na sever ostrova. |
| A je tu zase! Ano, je to on - všudypřítomný Diamant. |
| Odpoledne dojedeme do Saint Pierre, kde budeme kotvit přes noc. Tady už jsem po Vánocích byla - pamatujete? Město zničené sopkou, 40000 mrtvých a jeden zachráněný v místním vězení. |
| Jdu prozkoumat místní pláž. |
| Zdálky jsem viděla tuto kamennou zeď s dveřmi a říkala jsem si, co to má být. Michael, který tu bydlí, mi to vysvětlit. Za ruinou, ze které zbyla jenom tato zeď je přistavený malý nový domeček, ve kterém žije. |
| Tak toto je nejzajímavější street art, respektive spíš beach art, který sem tu viděla. |
| Nikde nikdo, kdo by mi o tom řekl něco víc, tak si jenom vyfotím pár detailů. |
| Malí prašiví pejsci, který se chtěli moc mazlit a odešli by se mnou kamkoli, jen do mořský vody ne. |
| Na konci pláže potkávám Joela. Je to rodák z Martiniku, ale pracuje v Paříži a tady je přes zimu na dovolené. Dřív pracoval dokonce v Japonsku, ale když přišly problémy s Fukušimou, radši se rychle vrátil. |
| O kousek dál stojí bývalá obrovská restaurace, nyní skvělý fotogenický objekt. |
| Malby na každém kroku, i zde v restauraci. |
| Bernard mě veze zpátky na loď. Buďto se na sebe z legrace šklebíme nebo si společně zpíváme. |
| Poslední západ slunce na Martiniku. |
| < < < 8.-9.1.2013 | INDEX | 11.-12.1.2013 > > > |
| © Lucie Pařízková | publikováno: 13.1.2013 |
|