Co se stane, když se pěšky vydám odnikud nikam? Podaří se mi vypnout můj mozek? A užiju si cestování jinak?

Ten nápad se mi zrodil v hlavě už kdysi dávno ve chvílích, kdy mi mapa nekompromisně určovala, kudy se mám ubírat, přestože já bych nejradši šla tou hezkou cestou, která se tu nabízela... Co kdybych jednou vyrazila na výlet jen tak, kudy mě zláká pěkná pěšina?

A tak přišel slunečný letní den a já vyrazila. S batohem obtěžkaným jídlem a pitím na celý den a s jasnými pravidly, která jsem si stanovila – nebudu znát místo odkud vycházím a je mi jedno, kam dojdu. Nehoním kilometry, ale niterní zážitky. Na každém rozcestí se rozhoduji pro cestu, která se mi víc líbí. Důležitý je dobrý pocit z ní, nic jiného se nepřipouští.

Vybrat výchozí místo dostal za úkol můj drahý muž. Ráno mě naložil do auta a já se zavázanýma očima šátkem, nechala se odvézt kdovíkam. Experiment se odehrává na západě Plzeňského kraje a jedinou limitující věcí tu je dálnice D5. Mé přání bylo odvézt mě za ní, abych ji při své cestě nemusela nijak překračovat.

Je 6:40 ráno a já stojím vyklopená uprostřed lesa na velkém rozcestí. Můj muž mi sladce mává a s úsměvem odjíždí, mám pocit, že si to labužnicky vychutnává. Moje nadšení je podstatně menší. Slyším totiž dálnici! Uvědomím si, že jsem sice chtěla odvézt za ní, ale už jsem se nevyjádřila jak daleko. Poslouchat místo šumění stromů kamiony mě lehce stresuje.

Volím pěknou rovnou cestu a vyrážím. Jsem nadšená, je čerstvé ráno, slunce se klube mezi stromy, příroda je nádherná, vzduch voňavý. Podle slunce a své znalosti kudy vede dálnice si ale brzo uvědomím, že se k ní spíš přibližuji, než abych se jí vzdalovala. Narážím na první omezení svého experimentu – rozhoduji o své cestě na základě UNIKÁNÍ dálnici. A tak přichází

Uvědomění první: „ To, co mě limituje, jsem já sama“.

Odbočuji z příliš dlouho rovné cesty na pěkném rozcestí a libuju si ze změny. Sotva okusím cestu vyšší trávou, už mám tři nové krvechtivé přátele. Vzít si bledě modrou delší sukni vyhodnocuju jako skvělý tah, vetřelce na ní snadno lokalizuju a odpinkávám zpět do divočiny.

Těžařský cesty, obzvlášť když už mají patinu zdivočelý romantiky, mě brzy poučí o tom, s čím jsem tolik nepočítala - ta cesta se mi líbí, ale nikam nevede. Po půlhodině motání se v kruhu vycházím z lesa ven na stejném rozcestí, kterým jsem vstoupila. Hlavně se nenechat odradit, povzbuzuji se.

Hned na příštím rozcestí další záludnost – zas tu nerozhoduje pocit LÍBÍ ale zvědavost. Odbočka láká svou temnotou a vstupem jak do tunelu. Neodolám. Během chvíle se široká tmavá cesta mění na pěkně divokou pěšinku, ve které poprvé ucítím ranní rosu a chlad. Ocitnu se na mýtince, kde si do papíru udělám pár poznámek. V tom se z nedalekého houští ozve dusot. Zatajím dech. Chvilka napjatého čekání a ven vyleze divočák. Roztřesenou rukou dělám aspoň jednu fotku. Hned na to vylézají další prasátka. A malá. A sakra. Dost rychle se rozhoduji si to se svým totemovým zvířetem vyjasnit. Nahlas bez jediného pohybu upozorňuji: „Já jsem tady, sem nechodit“. Bachyně pochopila a dala se na odchod jiným směrem. Uf. Silná emoce strachu odeznívá.

Uvědomění druhé: „Zdánlivá samota v lese je obrovská iluze.“

Další hodinka putování je opět zasvěcena unikání D5 a peprným častováním mého nejdražšího, kam mě to jen odvez. Píská mu v uších? Mě tam hučí dálnice. Musí být tak blízko! Porušuji všechna pravidla, co jsem si dala a unikám jižním směrem, co to jde. Jenže moc to nejde. Jakoby všechny cesty na jih zanikly. Stále mě výběr tlačí na východ nebo západ. Riskuji a dám se napříč posekanou jižní loukou. Zmítá mnou hněv a nespokojenost.

Uvědomění třetí: „Snažím se naplnit svou představu cesty a jsem nespokojená, že to nejde“.

Je 8:40, slunce začíná nabírat na síle a pálit. Louka je nekonečná a žádná odbočka z ní nevede. Z jedné strany hlučí dálnice, z druhé dráty vysokého napětí. Utéct? Vpravo větší nepřebroditelný potok, zleva divoká flora. Jdu už tak dva kilometry a nic nevěstí, že tohle dobře dopadne. Na chodidle se mi ozve staré zranění z treku v Kolumbii. Zařvu na celou louku. Teď já jsem tady ta nebezpečná. Posvačím, odskočím si a během chvíle nacházím výpadovku do lesa. Radostně opouštím, jak tu na ceduli píšou, „monitorovanou ohradu“ (proč mě sakra neupozornili předem?!) a mé nadšení se znásobuje - spolkne mě divoký les a po hluku D5 ani slechu.

Uvědomění čtvrté: „Nevzdávat se. To co chceš, dostaneš“.

Procházím nádherným lesem. Přesto, že jdu cykloturistickou trasou, nikde nikdo, natož nějaká vesnice. Podle toho a divoké přírody usuzuji, že jsem byla vysazena v Českém lese. Jsem tedy blízko Německa a nějak mě to hned ponouká k němu dojít. Opět si uvědomuji, jak stále limituji sama sebe a nedaří se mi můj mozek vypnout. Furt si něčím přisazuje.

Po krásném kusu cesty divočinou a imaginární samotou mě z euforických myšlenek vytrhne nastartování neviditelného traktoru. Zrychlím krok a peláším pěšinou. Démon se vynořuje z houští a jede za mnou. Podivuju se nad tím, jak se divoký les může během chvilky změnit v divoký Václavák. Jeden traktor se naráz rozmnožil o další dva, hned za bukem pracující lesák a o kousek vedle další, jehož křovinořez vyřvává ze zarostlé oplocenky. Tolik pohybu a hluku během tři sta metrů! Procházím tím vším jak tajemné zjevení z lesa a uzemní mě až dva velcí volně pobíhající psi někde pod Můstkem. Roztrhají mě hned nebo budu umírat pozvolnou smrtí? Bojím se psů, takže strategie zachování života mi jede zase naplno. Použiju dnes již osvědčený postup – nehýbat se a jen jim vysvětlit, o co mi jde. Když mě lokalizují a řádně očmuchají, přestávají si mě pro mou neatraktivní pasivitu všímat. S úlevou procházím a všímám si zeleného „moře“ hned vedle cesty.

Mám za sebou tři hodiny chůze, mnoho emocí, dvě ohrožení na životě a rozdivočenou fantazii. Začíná mě bolet kyčel a noha. Kulhám. Nemilosrdně, hned tady na asfaltové lesní cestě, ulehám k zemi a dělám pár cviků, které věřím, že mi zachrání vizi celodenního putování. Slyším blížící se auta. Proč zrovna teď se lesáci rozhodli, že odtud budou odjíždět? Rychle se zvedám a dělám jakoby nic. Víc zvědavých pohledů už nesnesu. Pajdám se lesem dál a cítím kouř z cigarety. Poblíž cesty zaparkované auto a nikde nikdo.

Uvědomění páté: „Jsem zranitelná.“

Hlad a těžký batoh mi začínají vadit. Málo piji. Už jsem čtyři a půl hodiny na cestě a ještě jsem nepotkala žádnou vesnici. Vcházím na pěknou asfaltku a strávím několik dlouhých minut přemýšlením nad tím, jestli je to jen lepší lesácká cesta anebo regulérní silnice. Přehazuji si batoh ze zad na břicho a cítím se tak fyzicky mnohem lépe. Cesta je pohodlná a dvě projíždějící auta mi zodpoví mou otázku. Uhýbám na východ.

Tady zažívám nejkrásnější část cesty. Čarovný les, oběd spolu s mravenci a skoro horskou atmosféru. Z jiného světa mě po několika kilometrech vytrhne auto jedoucí po neviditelné silnici dvě stě metů přede mnou. A je to tady. První civilizace po šesti hodinách chůze – malá osada Karlova huť. Setkání s občany se nekoná, žádní tu nejsou. Záměrně nečtu turistický rozcestník a pocitově pokračuji kameny vysypanou cestou.

Zanedlouho potkávám první spřízněnou duši - cyklistu. Zrovna sedí a láduje se svačinou. Zdravím ho a přeju dobré chuťě, on jen něco mumlá. Po chvíli mě dojede a prohodíme pár slov. Vyklube se z něj Angličan, takže už chápu, že mi předtím nerozuměl. Ptám se, kam jede a on prý že do Německa, už je to jen kousek. Žene se ke mně s mapou, aby mi to ukázal. Začnu kolem sebe šermovat rukama a volat ne. To si asi blbě vyložil a od té doby už se ke mně chová velmi distancovaně. Moje „nechci vidět mapu a vědět, kde jsem“ se nějak ztratilo ve větru. Sakra, proč jsem se jen nevyjádřila jasněji? Už se dozvím jen to, že v Anglii se říká, že když krávy na louce sedí, tak bude pršet. A on právě viděl celé stádo sedících krav.

Uvědomění šesté: „Nebude pršet. Jsem stojící kráva.“

Cítím se unavená, je mi vedro, bolí mě stehna a chodidla, ale zato jsem přestala kulhat. Batoh na břiše mi velmi vyhovuje. Jako perníková chaloupka objeví se malý rybníček, který mi po sedmi hodinách poslouží jako osvěžující brouzdaliště.

Plná nových sil jdu dál. Kolem krásné louky, kde vane horský vítr a rostou sladké ostružiny. Jdu dlouho a kromě jednoho náklaďáku, který jezdí sem a tam, už nikoho nikde nepotkám. Cesty jsou rovné a dlouhé a dalším setkání s civilizací je jen dětský tábor v lese. Vlaje tam česká vlajka, takže u sousedů ještě nejsem. Uhýbám hlouběji do lesa. Tady se mi líbí a ani už mi nevadí, že jsem devět hodin na nohách a evidentně se stáčím na sever. Takovým směrem ale do Německa jen těžko dorazím. Obávám se, že jsem se začala točit v nějakém kruhu. V malých průsecích lesa nevidím nic než kopce a další les. Neslyším žádná auta. Padne na mě trochu tíseň. Za hodinu mám svou pouť ukončit a zavolat muži, kde jsem. Ideálně někde, kam pro mne může dojet. Jak se proboha teď dostanu do nějaké vesnice, když jsem žádnou za posledních devět hodin nepotkala? Lesní cesty se klikatí a dovádí mě k plotu, kterého se už z dálky děsím. Jestli tady cesta skončí, je to průser. Vymotat se odtud bez mapy, to nedám. Přicházím k plotu, kde je česky a německy napsáno „vstup na vlastní nebezpečí“ a dřevěný přelez přes plot. Neváhám a lezu. Jen přemýšlím, co se tak asi chová v téhle ohradě? Medvědi? Tygři? Kanci? Budu doufat, že jen srny.

Vycházím z lesa a rozprostře se přede mnou nádherná krajina. V dálce domy, rybník, louky. Jsem zachráněna, vím to. Jediné co mě znepokojuje je to, že jsem pořád jaksi ehm v ohradě.

Scházím dolů a stále vnímám plot, ve kterém jsem ohraničena. Docházím k velkému rybníku a krásnému domu. Vidím i lidi za plotem, autobus, bezinku a voila bránu! S napjatým dechem k ní docházím a beru za kliku. Je otevřeno! Je vyhráno. Sedám k rybníku a ukončuji svou pouť.

Uvědomění sedmé: „Kdybych tohle chtěla vymyslet, tak to nevymyslím“.

Napjatě se podívám do mobilu, který mi celou cestu měřil a zakresloval. Po deseti hodinách chůze tak vidím uťapaných 33 km a finální místo. Slavnostně jsem po několika kilometrech kopírování německé hranice došla na hraniční přechod Železná. Tak přece jenom. Tohle místo je nádherné a já jsem naprosto spokojená. Smáčím bolavé nohy v rybníce a sčítám si své nevelké statistiky. Za celou dobu cesty mě napadla 4 klíšťata, pokecala jsem si s jednou bachyní, taktéž se dvěma psy. Viděla jsem dva zajíce, jednu veverku a srnku, v lese 4 lesácký auta a 6 traktorů, 9 osobních aut, jednu motorku a náklaďák, jednoho cyklistu, žádného turistu! Jednu osadu a jeden dětský tábor. 10 lidí pracujících v lese, pár dětí z tábora. Rozhodovala jsem se kam jít na 54 rozcestích.

Volá drahý muž a podivuje se, kam až jsem došla. Přijíždí pro mě a tímto celý experiment končí. Jsem nadšená, přestože mozek se mi vypnout opravdu nepodařilo. Nakonec jsem vděčná i za to, kde mě drahý vysadil. A jakkoli to bylo jiné než všechny moje představy, bylo to skvělé.